O této odporné středě se nedalo říci vůbec nic pozitivního.
Večerníky vyslídily, jak se věci mají se Schwerinem, a ne zcela neočekávaně přinesly velké reportáže plné detailů a ironických šlehů namířených proti policii.
Pátrání uvízlo na mrtvém bodě. Policie zatajila nejdůležitějšího svědka. Policie obelhala tisk a celou veřejnost tahala za nos.
Jestliže tisk a Veliký Detektiv Veřejnost nejsou korektně informováni, jak potom může policie očekávat, že jí někdo pomůže?
Jediné, o čem se noviny nezmiňovaly, byla okolnost, že Schwerin mezitím zemřel, což zřejmě způsobil spěch, když šlo číslo do tisku.
Podařilo se jim vyslídit i to, v jakém stavu bylo místo činu, když tam přijeli kriminální technici.

"Omluvte mě, pánové, musím se už rozloučit," řekla paní Assarssonová a nejistým krokem šla ke dveřím. "Na shledanou, velmi mě těšilo," řekla s námahou a zavřela za sebou dveře.
Gunvald Larsson si strčil tužku a papír s velbloudy do kapsy a vyhrabal se z křesla.
"Jak se jmenuje ta, co k ní jel?" zeptal se, aniž se na Assarssona podíval.
Assarsson vrhl pohled na zavřené dveře.
"Jmenuje se Eivor Olssonová," řekl. "Pracuje u nás v kanceláři."

Konec šestnácté kapitoly

Máte děti,

" paní Assarssonová?" zeptal se.
Paní Assarssonová postavila sklenku před švagra; aby jí nalil, ale ten ji hned odnesl k byfé a na paní domu se ani nepodíval.
Vrhla na něho vražedný pohled, pak s námahou vstala a oprášila si sukni, kterou měla od cigaretového popela.
"Ne, komisaři Pecku, děti nemám. Můj muž mi bohužel nemohl dát děti."
Chvilku civěla lesklýma očima na jeden bod za Beckovým levým uchem. Teď poznal, že je úplně opilá. Dvakrát pomalu zamrkala a pak se mu podívala do obličeje.
"Vy pocházíte z Ameriky, komisaři Pecku?" zeptala se.
"Ne," řekl Martin Beck.
Gunvald Larsson si pořád něco psal. Martin Beck natáhl krk, aby mu viděl na papír. Byl celý počmáraný velbloudy.

"Aha,"

odtušil Gunvald Larsson. "Jakou například?"
"To je tajemství," odpověděla paní Assarssonová. "Ani my manželky jsme se to nesměly dovědět. Některé spolky toho druhu mají takovou zásadu. Působí pouze ve skrytu."
Martin Beck na sobě ucítil Gunvaldův pohled a zeptal se:
"Nevíte, paní Assarssonová, kdy váš pan choť z Narvské třídy odešel?"
"Vím. Nemohla jsem v noci spát a kolem druhé jsem vstala a nalila si sklenku, a když jsem zjistila, že Gösta ještě nepřišel domů, zavolala jsem Žvandovi, tak totiž říkáme Sjöbergovi, a ten mi řekl, že Gösta odešel kolem půl jedenácté."
Rozmačkala cigaretu v popelníku.
"Kam myslíte, paní Assarssonová, že váš muž tím autobusem jel?" zeptal se Martin Beck.
Assarsson se na něho úzkostlivě podíval.
"Jel samozřejmě k nějakému obchodnímu známému. Můj muž byl plný energie a své firmě se plně věnoval. Ture v ní má ovšem taky podíl - a velmi často měl obchodní jednání i v noci. Když někdo například přijel z provincie a zdržel se ve Stockholmu jenom přes noc..."
Zdálo se, že ztratila nit. Zvedla prázdnou sklenku a zatočila jí mezi prsty.
Gunvald Larsson horlivě zapisoval. Martin Beck natáhl nohu a masíroval si koleno.

Víte,

"kde byl váš choť předtím, než jel tím autobusem?" zeptal se.
Postavila prázdnou sklenku na stůl a ze zelené skleněné krabice vyndala oranžovou cigaretu se zlatou špičkou. Nejistými pohyby ťukla cigaretou několikrát o víko krabice. Švagr jí zapálil.
Martin Beck si všiml, že není docela střízlivá.
"Ano," řekla, "to vím. Byl na schůzi. V šest hodin jsme večeřeli, pak se převlékl a kolem sedmé odešel."
Gunvald Larsson vytáhl z náprsní kapsy propisovací tužku a kus papíru, zašťoural se tužkou v uchu a zeptal se: "Na schůzi? Jaká to byla schůze a kdo tam byl?"
Assarsson se podíval na švagrovou, a když neodpovídala, řekl:
"Je to takový spolek starých přátel. Říkají si Velbloudi. Má devět členů, kteří se přátelí od doby, kdy spolu chodili do kadetky. Scházeli se u ředitele Sjöberga na Narvské třídě.
"Velbloudi," opakoval po něm nedůvěřivě Gunvald Larsson.
"Ano," řekl Assarsson. "Když se zdravili, tak si říkali: Nazdar, starý velbloude. Tak to vzniklo. Říkali si potom Velbloudi."
Vdova si švagra kriticky změřila.
"Je to spolek s idealistickým zaměřením," řekla. "Zabývá se hlavně dobročinností."

Martin Beck nejdřív ohnul nohy

v kolenou doleva, pak doprava, potom se pokusil dát si je křížem a vmáčknout je pod křeslo, ale bylo příliš nízké. Nakonec zaujal podobnou polohu jako Gunvald Larsson.
Vdova mezitím dopila sklenici a podala ji švagrovi, aby jí nalil.
Ten se na ni zkoumavě podíval a šel k byfé pro karafu a čistou sklenici.
"Dáte si sklenku sherry, pane komisaři?" zeptal se.
Než Martin Beck stačil zaprotestovat, nalil mu sklenku a postavil ji před něho na stolek.
"Právě jsem se ptal paní Assarssonové, jestli ví, proč jel její manžel v pondělí večer tím autobusem," řekl Gunvald Larsson.
"A já mu řekla totéž, co jsem řekla tomu člověku, který se mě nestyděl vyslýchat několik vteřin poté, co jsem se dozvěděla, že můj choť zemřel. Řekla jsem totiž, že nevím."
Pozvedla sklenku směrem k Martinu Beckovi a vypila jí do dna.
Martin Beck se pokusil dosáhnout na svou, ale sáhl o dvacet centimetrů vedle a ihned bezvládně klesl zpátky do křesla.

Počkal, až si Martin Beck svlékne kabát, a pak šel napřed vysokými dvojitými dveřmi.
"Martičko, tohle je pan komisař Beck," řekl.
Byl to veliký a dosti tmavý obývací pokoj. Na nízké, nejméně tři metry dlouhé pohovce barvy ovesných vloček seděla hubená dáma v černém žerzejovém kostýmu a v ruce držela sklenku: Postavila ji na nízký stolek z černého mramoru vedle pohovky a podala mu ruku graciézně prohnutou v zápěstí, zřejmě v očekávání, že ji políbí.
Martin Beck ji nemotorně uchopil za volně visící prsty a nezřetelně zamumlal:
"Přijměte mou soustrast, paní Assarssonová."
Z druhé strany byla kolem mramorového stolku rozmístěna tři růžová křesla. V jednom z nich seděl Gunvald Larsson.
Vypadal divně. Teprve když Martin Beck uposlechl vznešeného gesta paní Assarssonové a sedl si do druhého křesla, pochopil Gunvaldovy potíže.
Tvar křesel připouštěl vlastně jenom polohu vleže, a policista vyslýchající sedícího svědka vleže, to by jistě působilo poněkud nezvykle. Proto Gunvald Larsson zvolil jakousi skrčenou polohu vsedě, která ho, to bylo naprosto zřejmé, velice namáhala. Byl celý rudý v obličeji a před nosem se mu tyčila vlastní kolena jako dva alpské vrcholky, mezi nimiž vztekle pokukoval na Martina Becka.

Na Tegnérově ulici

před domem číslo 40 stálo zaparkované Gunvaldovo auto.
Martin Beck se podíval na hodinky a vešel do domu.
Byly tři hodiny a dvacet minut, takže dochvilný Gunvald Larsson už u paní Assarssonové určitě strávil dvacet minut. Měl by tedy o životě pana ředitele Assarssona od jeho prvních školních let až po dnešek vědět zhruba všechno.
Základním pravidlem vyšetřovací metody Gunvalda Larssona totiž bylo začínat se vším od začátku. Někdy díky tomu na leccos přišel, ale byla to úmorná práce a stála ho spoustu času.
Martinu Beckovi otevřel muž středních let v tmavém obleku a stříbřité kravatě. Martin Beck se mu představil a ukázal odznak.
Muž mu podal ruku.
"Ture Assarsson," řekl. "Jsem bratr... zesnulého. Pojďte dál, váš kolega už je tady."

Hrabala se v peněžence,

ale Martin Beck natáhl ruku a zadržel ji.
"Tohle bylo na státní útraty," řekl.
Když zase stáli před vchodem do nemocnice, řekla Monika Granholmová:
"Jistě že se mohli znát třeba z dětství nebo ze školy, mohli se setkat čirou náhodou. To by snad bylo jediné vysvětlení. Britt ovšem bydlela až do svých dvaceti let v Eslövu. Odkud pocházel ten policista?"
"Z Hallstahammaru," řekl Martin Beck. "Takže k sobě měli pořádně daleko. Jak se jmenuje ten lékař příjmením?"
"Persson."
"A kde bydlí?"
"V Bandhagenu, Gillbacken číslo dvě."
Podal jí ruku, ale tentokrát poněkud váhavě a pro jistotu si nestáhl rukavici.
"Pozdravujte stát, že nechám děkovat za pohoštění," zasmála se Monika Granholmová a dlouhými kroky odcházela po svahu k porodnici.

Vytáhl z náprsní tašky Stenströmovu fotografii

a položil ji před Moniku Granholmovou.
"Neviděla jste ho někdy?"
Prohlédla si fotografii a zavrtěla hlavou. Pak ji vzala do ruky a prohlédla si ji znovu a důkladněji.
"Vlastně viděla. V novinách. Ale tady vypadá líp."
Vrátila mu fotografii. a řekla:
"Britt se s ním rozhodně neznala. Skoro bych si to troufala odpřísáhnout. A že by dovolila někomu jinému než Bertilovi, aby ji doprovázel domů, to je vyloučeno. Prostě nebyla ten typ."
° Martin Beck si strčil náprsní tašku do kapsy.
"Třeba byli přátelé a..."
Energicky zavrtěla hlavou.
"Britt byla nesmírně korektní a velice plachá, a jak už jsem řekla, mužské společnosti se spíš vyhýbala. Kromě toho byla až po uši zamilovaná do Bertila a na jiného by se ani nepodívala.
Ani jako na kamaráda. Britt se nikomu nesvěřovala tak jako mně, s výjimkou Bertila ovšem. Říkala mi všechno. Je mi líto, pane komisaři, ale musí to být omyl."
Otevřela kabelku a vytáhla peněženku.
"Musím zase zpátky k těm svým nemluvňatům. Mám jich teď sedmnáct."

Kousla se do nehtu u palce a přemýšlela.

"Nejmíň deset měsíců. Je to lékař. Ono se říká, že si děvčata vybírají povolání ošetřovatelky proto, aby se vdala za lékaře, ale Britt taková nebyla. Byla hrozně plachá a mužům se spíš vyhýbala. Předloni v zimě onemocněla, trpěla chudokrevností a všeobecným vyčerpáním a musela pak často chodit na kontrolu. Tak se s Bertilem seznámili. Hned se do sebe zamilovali. Říkala vždycky, že ji vyléčila spíš jeho láska než ošetření."
Martin Beck rezignovaně vzdychl.
"Na tom snad není nic špatného," řekla podezřívavě.
"Vůbec ne. Znala hodně mužů?"
Monika Granholmová se usmála a zavrtěla hlavou. "Jenom ty, se kterými se setkávala v nemocnici. Byla velice rezervovaná.
Myslím, že Bertil byl vůbec její první známost."
Malovala něco prstem po desce stolu. Pak svraštila čelo a zadívala se na Martina Becka.
"Vás zajímá její milostný život? Co to má s věcí společného?"
Martin Beck vytáhl z vnitřní kapsy saka náprsní tašku a položil ji před sebe na stůl.
"Vedle Britty Danielssonové seděl v autobuse jeden muž. Byl to policista a jmenoval se Stenström. Určité okolnosti nasvědčují tomu, že se se slečnou Danielssonovou mohli znát a eventuálně jeli autobusem spolu. Zajímá nás toto: Vyslovila někdy slečna Danielssonová jméno Äke Stenström?"

V jejím pohledu byla rozhodnost,

téměř rozkaz.
"Děláme, co můžeme," řekl Martin Beck. Kývla hlavou.
"To je dobře," řekla. "Na co jste se chtěl zeptat o Brittě?"
Jak dalece jste ji znala? Jak dlouho jste bydlely spolu?"
"Myslím, že jsem ji znala líp než kdokoli jiný. Bydlely jsme spolu tři roky, od té doby, co tady v Sabbatsbergu začala pracovat. Byla to nejlepší kamarádka a velmi schopná ošetřovatelka. Nebyla příliš tělesně zdatná; ale zato nesmírně pracovitá. Perfektní nemocniční sestra. Nikdy nemyslela na sebe."
Vzala kávovou konvici a nalila Beckovi další šálek.
"Děkuju," řekl. "Měla nějakou známost?"
"Ano. A byl to velmi sympatický mladík. Zasnoubeni snad nebyli, ale už se mi zmínila, že se brzy odstěhuje. Mám dojem, že se k Novému roku chtěli brát. Ten její mládenec už má byt."
"Znali se dlouho?"

Martin Beck

ji při jídle závistivě sledoval. Necítil hlad, jenom svírání žaludku. A aby žaludek ještě trochu víc potrápil, vypil kávu. Pak počkal, až Monika Granholmová dojí. Právě chtěl zavést řeč na její mrtvou kolegyni, když odstrčila talíř a řekla:
"Tak a teď se můžete ptát, a já vám řeknu všechno, co vím. Jenom bych se nejdřív ráda na něco zeptala já vás."
"Prosím," řekl Martin Beck, a nabídl jí floridku. Zavrtěla hlavou.
"Děkuju, nekouřím. Už jste toho šílence chytili?"
"Ne," odpověděl Martin Beck, "ještě ne."
"Vyvolalo to hrozné pobouření. Jedno z děvčat u nás v oddělení se teď bojí jezdit autobusem do práce: Má hrůzu z toho, že by se tam najednou mohl objevit ten blázen s kulometem v ruce. Od té doby, co k vraždě došlo, jezdí do práce i z práce taxíkem. Musíte se snažit, abyste ho už brzy chytili! "

Byla téměř stejně vysoká

jako on a mnohem statnější. Měla čistou ruměnou plet, bělostné silné zuby a husté, vlnité světle hnědé vlasy. Panenky jejích velikých krásných očí měly tutéž barvu jako vlasy. Všechno na ní bylo veliké, zdravé a silné.
Mrtvá dívka v autobuse byla drobná a vedle své spolubydlící musela působit nesmírně křehce.
Šli směrem k Údolní ulici.
"Neměl byste nic proti tomu, kdybychom si šli sednout do Wasahofu tady naproti?" zeptala se. "Musím totiž nejdřív něco sníst, jinak ze sebe nevypravím ani slovo."
Polední přestávka skončila a v restauraci bylo několik volných stolů. Martin Beck vybral stůl u okna, ale Monika Granholinová dala přednost jinému poblíž středu lokálu.
"Nebylo by mi milé, kdyby nás tu viděl někdo z nemocnice," řekla.
"Nedovedete si představit, jak lehko u nás vznikají řeči."
Potvrdila to tím, že těmi řečmi Becka sama častovala, zatímco pořádala obrovskou porci masových knedlíčků s bramborovou kaší.

Gunvald Larsson se po autobuse ohlédl.

"Tohle je jiná značka," řekl. "To je ten německý Büssing."
Po chvíli dodal: "Půjdeš se mnou k té Assarssonové? To je žena toho chlapíka s lahví whisky. Jedu k ní ve tři."
"Ještě nevím," řekl Martin Beck.
"Stejně budeš blízko. Je to jenom jeden blok za nemocnicí v Sabbatsbergu. Já bych tě pak odvez zpátky."
"Uvidíme. Podle toho, kdy budu hotov s tou ošetřovatelkou."
Na rohu Údolní a Tegnérovy ulice je zastavil muž ve žluté ochranné přilbě s červeným praporkem v ruce. V areálu nemocnice v Sabbatsbergu probíhaly velké přestavby. Bourali tam nejstarší budovy a zároveň už tam vyrůstaly nové. Právě odstřelovali skálu vedle Údolní ulice. Ozvěna výbuchů mezi domy ještě nedozněla, když Gunvald Larsson řekl: "Proč radši nevyhodí do povětří celý Stockholm najednou, místo aby ho odstřelovali kousek po kousku?
Pak ho můžou celý vyasfaltovat a pomalovat pruhama a udělat z toho jedno velikánský parkoviště. Stejně jim z toho nakonec nic lepšího nevyleze.".
Martin Beck vystoupil před vjezdem poblíž Eastmanova institutu, kde je porodnice a gynekologická klinika. Prostranství před vchodem. bylo prázdné, ale když přišel blíž, zahlédl za skleněnými dveřmi ženu v beránčím kožichu, která ho už vyhlížela.
Otevřela dveře a řekla: "Komisař Beck? Já jsem. Monika Granholmová." Stiskla mu ruku srdečným železným stiskem. Zdálo se mu, že slyší praskot vlastních kostí. Jestli takhle vášnivě tiskne i ta nemluvňata, pěkně děkuju, pomyslel si.

Když Martin Beck otevřel dveře policejní budovy,

ledový vítr ho zasypal mračnem sněhových krupiček ostrých jako jehly, až zalapal po dechu. Sehnul hlavu proti větru a honem si zapnul kabát. Dnes ráno konečně kapituloval před Ingou, teploměrem a svým nachlazením a vzal si zimník. Utáhl si vlněnou šálu kolem krku a vydal se směrem k centru.
Když přešel Agneho ulici, zůstal bezradně stát. Ještě pořád si nezapamatoval všechny autobusové linky, které od září přibyly, když byla zavedená jízda vpravo a všechny stockholmské tramvaje byly zrušeny, Vedle něho zastavilo auto. Gunvald Larsson otevřel okno a zavolal:
"Pojď, svezu tě!"
Martin Beck si s povděkem vlezl na přední sedadlo.
"Už to zase začíná," řekl. "Sotva si člověk uvědomí, že bylo léto, začne zima. Kam jedeš?"
"Na Västmanskou ulici," řekl Gunvald Larsson: "K dceři té ženské v autobuse."
"Tak mě vyklop u nemocnice v Sabbatsbergu."
Jeli přes Králův most a kolem staré tržnice. Proti přednímu sklu se valila mračna suchých, jemných zrnek sněhu.
"Takovýhle sníh je jenom pro zlost," řekl Gunvald Larsson. "Ani se nepoloží, jenom poletuje ve vzduchu a kazí výhled."
Na rozdíl od Martina Becka Gunvald Larsson rád řídil a také byl pokládán za dobrého řidiče.
Odbočili na ulici Vasů, jeli až na Severonádražní a před Severním gymnáziem předjeli dvoupatrový autobus, Byla to linka sedmačtyřicet.
"Brrr, mně se zvedá žaludek, jakmile tu sedmačtyřicítku uvidím," řekl Martin.

Žádná reakce: Za okamžik Rönn otázku opakoval.
"Kdo na vás střílel?"
Pacientovy rty se pohnuly, cosi řekl.
Rönn počkal několik vteřin, než řekl:
"Jak vypadal?"
Pacient zareagoval i tentokrát a odpověděl už o něco artikulovaněji.
Do místnosti vešel lékař.
Rönn právě otevřel ústa, aby druhou otázku opakoval, když najednou pacient zvrátil hlavu doleva. Dolní čelist mu poklesla a z úst se mu vyvalily krvavé hleny.
Rönn vzhlédl k lékaři, který odčítal údaje na aparatuře a vážně pokyvoval hlavou.
Ullholm přistoupil k Rönnovi a řekl zlostně:
"To z něho víc nedostaneš?"
Pak řekl mohutným, rázným hlasem:
"Poslouchejte, dobrý muži! Mluví k vám policejní asistent Ullholm. Mám k vám několik otázek..."
"Vždyť je mrtev," řekl tiše Rönn.
Ullholm si ho změřil a řekl jediné slovo: "Packale! "
Rönn odpojil mikrofon a odnesl si magnetofon k oknu. Ukazováčkem pravé ruky vrátil cívku do výchozí polohy a stiskl knoflík reprodukce.
"Kdo na vás střílel?"
"Drnk."
"Jak vypadal?"
"Jalson."
"Jestli nám to k něčemu bude, to nevím," poznamenal nejistě.
Ullholm se do něho zavrtal pohledem plným zášti a civěl alespoň deset vteřin, než řekl:
"Jestli to k něčemu bude? Oznámím tě pro hrubé porušení služební povinnosti. To se nedá nic dělat. Doufám, že mi rozumíš! "
Pak se otočil na podpatku a odešel z místnosti. Kráčel rychle a energickým krokem. Rönn se za ním jenom posmutněle podíval.

Lékař se na Rönna

dlouze podíval a řekl: "Pravděpodobnost je malá. Ale má tuhý kořínek a jeho celkový stav je uspokojivý."
Rönn se zarmouceně podíval na pacienta a v duchu se ptal, jak vlastně má člověk vypadat, aby jeho celkový stav byl neuspokojivý nebo dokonce špatný.
Měl pečlivě promyšleny dvě otázky, které si dokonce pro jistotu napsal do notesu.
Ta první zněla: Kdo na vás střílel?
A druhá: Jak vypadal?
I v jiném ohledu byl dobře připraven. Na židli v hlavách lůžka měl položený přenosný magnetofon a přes opěradlo židle si pověsil zapnutý mikrofon. Ullholm se na těchto přípravách nepodílel.
Spokojil se s tím, že ze svého stanoviště u okna Rönna kriticky sledoval.
Bylo za čtyři minuty půl třetí, když se ošetřovatelka najednou nad pacientem naklonila, rychlým, netrpělivým gestem přivolala oba policisty a zároveň zmáčkla knoflík zvonku.
Rönn přispěchal k lůžku a chopil se mikrofonu.
"Zdá se, že se probírá," řekla ošetřovatelka.
V obličeji raněného se cosi změnilo. Oční víčka i chřípí se mu téměř neznatelně zachvěla.
"Ano," řekla ošetřovatelka, "teď." Rönn nastavil mikrofon.
"Kdo na vás střílel?"

"Jo."

"Dokud si sám nepřečteš lékařskou zprávu, že svědek umřel, tak nesmíš připustit, aby s ním Ullholm promluvil jediné slovo."
A za druhé: že ten proud slov musí nějakým způsobem zastavit.
Nakonec dospěl k jakémusi teoretickému řešení. Použito v praxi vypadalo následovně: Ullholm právě uzavřel jeden ze svých zásadních výkladů takto:
"Je ovšem naprosto samozřejmou věcí, že i když jsem jako soukromá osoba konzervativec, jako občan svobodné, demokratické země ani v nejmenším nerozlišuju lidi třeba podle barvy pleti, rasy nebo politického přesvědčení. Ovšem na druhé straně uvaž sám, kam by to vedlo, kdyby se to v policejním sboru hemžilo židy a socialisty. Doufám, že mi rozumíš?"
A tehdy si Rönn pod rouškou, kterou měl na ústech, skromně odkašlal a řekl:
"No, jenomže já jsem vlastně taky... socialista." Cože?"
Nastalo hrobové ticho a Ullholm popošel k oknu. Do této chvíle už tam prostál dvě hodiny. Přísným okem vyhlížel na svět a jeho zlobu, která ho všude obklopovala.
Schwerin byl operován třikrát. Vyndali mu z těla obě kulky, ani jeden z ošetřujících lékařů se netvářil nadějně a na Rönnovy opatrné otázky odpovídali všichni pokrčením ramen.
Asi tak před čtvrt hodinou však jeden z chirurgů přišel do izolační místnosti a řekl:
"Pokud se vůbec probere; mělo by k tomu dojít teď. Během půl hodiny."
"A má naději?"

Ullholm mluvil prakticky bez přestávky a každý svůj zásadní názor uzavřel slovy: Doufám, že mi rozumíš? Rönn z toho všeho pochopil jenom dvě věci:
Za prvé: osudovost svého výroku, když v hlavním štábu pátrání vyslovil nevinnou otázku:
"Kdo to tam vlastně hlídá v tý nemocnici?"
Kollberg se tehdy bez valného zájmu chvilku hrabal v papírech, načež řekl:
"Nějaký Ullholm."
Jediný, komu to jméno něco říkalo, byl zřejmě Gunvald Larsson, protože ihned vykřikl:
"Cože? Jak se jmenuje?"
"Ullholm," opakoval Kollberg.
"To není možný! Musíme tam někoho poslat. Někoho, kdo to má v hlavě aspoň trochu v pořádku."
A ten, kdo to měl v hlavě aspoň trochu v pořádku, byl tedy v tomto případě Rönn. Zeptal se totiž, nadále zcela nevinně:
"Mám ho tam jít vystřídat?"
"Vystřídat? Kdepak, to nejde. To by se urazil a napsal by sto padesát stížností, udal by Říšskou policejní správu Justičnímu dohledu a telefonoval by ministrovi."
A když už byl Rönn na odchodu, dal mu Gunvald Larsson ještě poslední instrukci:
"Einare!"

Jízdou vpravo

" navíc narůstá pohlavní nevázanost," řekl. "Doufám, že mi rozumíš?"
"Co?" zeptal se Rönn.
"Pohlavní nevázanost! " opakoval Ullholm. "Co jenom přibylo míst na otáčení a parkovišť u hlavních silnic! Doufám, že mi rozumíš?"
Byl to muž, který věděl téměř vše a rozuměl absolutně všemu.
Pouze v jediné věci pokládal za nutné požádat Rönna o informaci.
Začal takhle:
"Když člověk kolem sebe pozoruje všechnu tu uvolněnost, touží zpátky k přírodě. Nejradši bych se odstěhoval do hor, kdyby nebyly tak zavšivené Laponci. Doufám, že mi rozumíš?"
"Moje žena je Laponka," podotkl.
Ullholm se na něho podíval se zvláštní směsicí odporu, snížil hlas a řekl:
"To je zajímavé. A zvláštní. Je pravda, že Laponky ji mají šikmo?"
Rönn přemýšlel, proč tohohle kolegu už dávno nepřevedli na ztráty a nálezy.

Většinu lidí

měl docela rád a většina lidí měla docela ráda jeho.
Zato Ullholm se dokonce i Rönnovu nesložitému nazírání jevil jako monstrum užvaněnosti a konzervativní tuposti. Ullholm byl nespokojen absolutně se vším. Odsuzoval vše od svého platového zařazení až po vrchního šéfa policie, své platové zařazení proto, že není dost vysoké, šéfa policie proto, že nepostupuje dost tvrdě.
Rozhořčovalo ho, že se děti ve školách neučí dobrým mravům jako kdysi a že kázeň v policejním sboru upadá jako nikdy předtím.
S obzvláštním záštím se vrhal na tři kategorie občanstva, jež Rönnovi nikdy nepůsobily žádné zvláštní starosti ani myšlenkovou námahu, a to na cizince, na mládež a na socialisty.
Podle jeho mínění byl například skandál, že strážníci smějí nosit vousy.
"Kníry prosím, ale i to je velice sporné," řekl. "Doufám, že mi rozumíš?"
Zastával názor, že od třicátých let nenastal ve Švédsku nikdy ani na chvilku pořádek.
Růst kriminality a násilností pokládal za následek toho, že policii chybí řádný vojenský výcvik a že nenosí šavle. Změna pravidla jízdy vlevo v jízdu vpravo byla skandální omyl, který všeobecnou neukázněnost a morální rozklad ještě prohloubil.

Rönn se podíval na hodinky a zívl.

Pak se zahleděl na pojízdné lůžko a na člověka, který na něm ležel a pro samé obvazy ho téměř nebylo vidět. Prohlížel si složitou aparaturu, která zraněného udržovala při životě, a sledoval protivnou ošetřovatelku, která kontrolovala, jestli všechno probíhá tak, jak má. Právě vyměňovala jednu z lahví, z nichž odkapávala tekutina. Pracovala rychle a přesně, každý hmat svědčil o dlouholeté zkušenosti, neudělala jediný zbytečný pohyb.
Rönn si povzdychl a pod rouškou, kterou měl na ústech, zívl.
Ošetřovatelka to ihned zaznamenala a mrskla po něm rychlým, odsuzujícím pohledem.
Vysedával tu totiž mezi těmi holými bílými stěnami ve studeném světle antiseptické izolační místnosti nebo zase chodil sem a tam na chodbě před operačním sálem už příliš dlouho.
Většinu času tu ještě ke všemu musel trávit pohromadě s jakýmsi Ullholmem, kterého poznal teprve tady, přestože to byl, jak se ukázalo, policejní asistent v civilu.
Rönn nepatřil zrovna k lidem, do nichž by doba vkládala všechny své naděje, ale na druhé straně ze sebe nedělal většího chytráka, než byl. Žil v míru sám se sebou i se světem a byl toho názoru, že v životě je vlastně všechno v pořádku. Těmito vlastnostmi byl také předurčen k tomu, aby se stal ucházejícím, ba vlastně docela schopným policistou. Díval se na věci jednoduše a přímočaře a neměl sklon dělat problémy tam, kde žádné nebyly.

Rönn se podíval na hodinky a zívl.

Pak se zahleděl na pojízdné lůžko a na člověka, který na něm ležel a pro samé obvazy ho téměř nebylo vidět. Prohlížel si složitou aparaturu, která zraněného udržovala při životě, a sledoval protivnou ošetřovatelku, která kontrolovala, jestli všechno probíhá tak, jak má. Právě vyměňovala jednu z lahví, z nichž odkapávala tekutina. Pracovala rychle a přesně, každý hmat svědčil o dlouholeté zkušenosti, neudělala jediný zbytečný pohyb.
Rönn si povzdychl a pod rouškou, kterou měl na ústech, zívl.
Ošetřovatelka to ihned zaznamenala a mrskla po něm rychlým, odsuzujícím pohledem.
Vysedával tu totiž mezi těmi holými bílými stěnami ve studeném světle antiseptické izolační místnosti nebo zase chodil sem a tam na chodbě před operačním sálem už příliš dlouho.
Většinu času tu ještě ke všemu musel trávit pohromadě s jakýmsi Ullholmem, kterého poznal teprve tady, přestože to byl, jak se ukázalo, policejní asistent v civilu.
Rönn nepatřil zrovna k lidem, do nichž by doba vkládala všechny své naděje, ale na druhé straně ze sebe nedělal většího chytráka, než byl. Žil v míru sám se sebou i se světem a byl toho názoru, že v životě je vlastně všechno v pořádku. Těmito vlastnostmi byl také předurčen k tomu, aby se stal ucházejícím, ba vlastně docela schopným policistou. Díval se na věci jednoduše a přímočaře a neměl sklon dělat problémy tam, kde žádné nebyly.

"O tom se, myslím, nezmiňoval," řekla nakonec. "Tím se to možná vysvětluje. Zřejmě někde pobíhal."
"Říkáš, že byl v práci i v sobotu?" zeptal se Martin Beck.
Přikývla. "Ano, ale ne celý den. Ráno jsme šli z domova společně.
Pracovala jsem do jedné a pak jsem šla rovnou domů. Äke přišel chvilku po mně. Byl nakoupit. V neděli měl volno. Strávili jsme celý den spolu."
Vrátila se k ušáku, sedla si, sepnula ruce kolem kolen, která přitáhla až k bradě, a kousla se do spodního rtu.
"Neříkal ti, co dělá?" zeptal se Kollberg.
Äsa zavrtěla hlavou.
"Nemluvil nikdy o své práci?" zeptal se Martin Beck.
"Mluvil. Říkali jsme si všechno. Ale v poslední době se o ničem nezmiňoval. O jeho posledním případu nevím nic. Připadalo mi to divné. Vždycky se mnou o těch věcech mluvil, a když měl něco zvlášť složitého, tak jsme to spolu probírali. Ale myslela jsem si, že tentokrát o tom třeba s nikým nesmí..."
Zmlkla, ale hned zase zvýšila hlas:
"Proč se mě na to vlastně ptáte? Byli jste přece jeho nadřízení.
Pokud vám jde o to, jestli mi prozrazoval policejní tajemství, tak vás můžu ujistit, že ne. Za poslední tři týdny mi o své práci neřekl ani slovo."
"To asi proto, že neměl o čem," uklidňoval ji Kollberg. "V posledních třech týdnech se totiž dohromady nic nestalo, takže jsme skoro neměli do čeho píchnout."
Äsa Torellová na něho překvapeně vzhlédla.
"Jak to? Äke měl přece strašně moc práce. V poslední době pracoval často ve dne v noci!"